Projekty

Zde naleznete informace o projektech, na kterých právě pracujeme - natáčení CD, koncertní programy apod.

Programy komorního sboru v délce zhruba 60 minut (s případným průvodním slovem nebo přímo výkladem delší), v případě historických programů dle rozpočtových možností se zapojením dobových nástrojů. Kromě uvedených projektů je soubor schopen připravit na klíč programy duchovní hudby dle jednotlivých liturgických období z repertoáru renesance i 20. a 21. století.

KNIHA JÓB: ROZJÍMAVÁ RENESANČNÍ MOTETA
Ústy Jóba zaznívají krásná slova o nahotě, v níž člověk přichází na svět, utváření z bláta a obracení v prach. Není divu, že
právě renesanční génie, jakými byli Cristóbal de Morales, Orlando di Lasso nebo méně známý Leonhard Lechner, tyto hluboké texty
oslovily a jednohlasé chorální melodie nahradili svými skladbami. 
Moteta, v nichž se dle příležitosti uplatňují i dobové dechové nástroje (flétny, cink, trombón), střídají instrumentální skladby pro
vihuelu de mano.

Kateřina Maňáková – vihuela, loutna
dir. Vladimír Maňas

HUDEBNÍ TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ
Komorní sbor a soubor hráčů na historické nástroje provedou posluchače vlastní verzí labyrintu a s pomocí klubka otázek budou společně hledat cestu skrz. Průvodci jsou klíčové hudební prameny a osobnosti 15. až 17. století: kodex Speciálník a různé další kancionály, olomoucký biskupský kapelník Jacobus Handl Gallus
nebo lichtenštejnský hudebník Nicolaus Zangius, který se na počátku 17. století pohyboval mezi Gdaňskem, Prahou, Brnem, Vídní a Vratislaví, až svou kariéru završil v Berlíně. Nebude chybět ani jediný v Čechách narozený (a zde také popravený) autor, který se však na rozdíl od ostatních autorů jakožto šlechtic hudbou neživil.
Z nemnoha dochovaných skladeb Kryštofa Haranta zazní to, které dal otisknout přímo ve svém slavném cestopise o putování do Svaté
země. Dle možností je program určen pro kombinaci komorního sboru s dobovými nástroji (cink, trombón, fidula, viola da gamba,
loutna).
dir. Vladimír Maňas

STOLTZER500

Missa Dominicalis Thomase Stoltzera (c.1480–1526) se dochovala unikátně
v jednom ze dvou renesančních polyfonních kodexů z kostela svatého Jakuba v Brně.
Jde o čtyřhlasou mši, v níž autor často využívá principu kánonu, takže zapsány jsou
někdy jen dva hlasy, a znějí čtyři. Závěrečné části mše jsou navíc zahuštěny pátým
přidaným hlasem. Celá mše je tedy jakýmsi putováním od chorálního jednohlasu
v začátcích jednotlivých částí přes dlouhé dvojhlasé pasáže až právě po plný,
sametový souzvuk proplétajících se pěti hlasů.
Rukopisy z období kolem roku 1550 zůstaly dlouho bez povšimnutí v Archivu města
Brna. V něm se již téměř sto let nachází velmi cenná svatojakubská farní knihovna,
konkrétně její nejstarší, převážně středověká část. Teprve s vydáním katalogu
rukopisů v roce 2007 se sbírku podařilo v základní podobě lépe popsat. Do
odborného muzikologického povědomí jsme oba kodexy uvedli až obsáhlou studií
v časopise Early Music z roku 2012. Hlavní autor studie Martin Horyna je také
autorem edice zmíněné mše, kterou – ačkoli není zatím ještě vydána – nám laskavě
poskytl právě pro náš koncertní projekt.
Unikátnost provedení podtrhne užití dobových nástrojů, jako je sackbut, positiv,
viola da gamba nebo loutna. Chceme poukázat na použití mše v církevních
i soukromých prostorách, jak tomu bylo zvykem. V době, z níž pocházejí
svatojakubské polyfonní kodexy, ještě nestál velký západní kůr. Polyfonie se
provozovala z tribun, dřevěných empor, umístěných zhruba v pětimetrové výšce
mezi sloupy v blízkosti kněžiště. Odtud se pak zvuk dobře šířil po chrámovém
prostoru.

Missa Dominicalis zazní v souladu s dobovým kontextem, takže mezi jednotlivé
částmi mše jsou vřazeny i další Stoltzerovy skladby. Ty byly vybrány dle liturgické
vhodnosti a s ohledem na jejich krásu a unikátnost. Nejde jen o nějaké hnidopišství:
realizace polyfonní mše v jejím původním prostředí neznamenala uvedení všech
částí bezprostředně za sebou, naopak, šlo spíše o jakési zvukové a hudební vrcholy
celé bohoslužby.
Thomas Stoltzer bývá obvykle řazen do třetí generace renesančních skladatelů. Toto
uspořádání renesanční epochy se vztahuje obvykle na skladatele franko-vlámského
původu, ale právě v době kolem roku 1500 se začínají objevovat zajímaví skladatelé
i v jiných regionech latinské Evropy. Stoltzer je mezi nimi nejpozoruhodnější. Ačkoli
mluvil německy, byl stále spjat s českými zeměmi: narodil se mezi lety 1470 až 1480
ve slezské Svídnici, působil jako duchovní katedrály ve Vratislavi (druhém největším
městě zemí Koruny české hned po Praze), kde jej také zasáhla Lutherova reformace.
V roce 1522 měl na starosti hudební stránku svatby Ludvíka Jagellonského s Marií
Habsburskou, což jej pak přivedlo jako kapelníka na jejich královský dvůr do
Budína. Tam na žádost královny zhudebnil také čtyři žalmy v německém Lutherově
překladu, tedy v jazyce, který pro polyfonii tehdy ještě nebyl obvyklý. O to jeho
německé žalmy působí silněji, bezprostředněji. Zřejmě to také znamenalo, že na
budínském dvoře byly sympatie k reformačním myšlenkám sdílené.
V době osmanské invaze do Uher měl Stoltzer v plánu odcestovat do Pruska, tehdy
zcela nové protestantské země vzniklé na půdorysu původního církevního státu
německých rytířů, jehož poslední velmistr se prohlásil světským knížetem a ve
vévodství zavedl Lutherovo učení. Stoltzer sem však nedoputoval, podle jedné
smuteční básně se měl utopit v řece Dyji. Zdá se tedy, že se tak stalo v předjaří roku
1526 u Znojma při pokusu o přeplavení řeky. Většina jeho skladeb se začala šířit
střední Evropou až po jeho smrti. Tři mše spojené s jeho jménem se dochovaly ve
dvou brněnských renesančních kodexech z doby kolem roku 1550. Pravděpodobně
šlo o repertoár, který byl dlouho obecně sdílený ve střední Evropě, přinejmenším ve
Vídni.
Projekt propojuje interprety dvou brněnských vysokých škol. Vokální obsazení
vychází z komorního sboru Ensemble Versus, který působí pod uměleckým vedením
Vladimíra Maňase na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy
univerzity. Sopranistka Zuzana Badárová je absolventkou téhož ústavu a Janáčkovy
akademie múzických umění v oboru historického zpěvu. Instrumentalisté v čele
s Kateřinou Maňákovou jsou pak spjatí s Janáčkovou akademií múzických umění.
Jedná se o renomované interprety na poli staré hudby, většina z nich spolupracuje
s Ensemble Versus dlouhodobě. Propojení obou institucí je výjimečné i z hlediska
přípravy projektu a množství zkoušek: k nastudování interpreti přistoupili experimentálním způsobem, hledali vhodné zvukové kombinace pro jednotlivé
skladby i jejich části v případě mše.

více zde